Hlavní menukulatý roh
Nejnovější články
TOP 15
Rozšířené vyhledávání

  Rubrikykulatý roh
Akce
Ekologie
Objevy
Referáty
Rostliny
Zajímavosti
Zvířata

  Vyhledáváníkulatý roh



  Kalendářkulatý roh
<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

  Informacekulatý roh
Salix
Copyright RooT, 2005
root@salix.cz

  Toplistkulatý roh

  Partnerkulatý roh
чай с имбирем и корицей чай с корицей рецепт зеленый чай с корицей

* Některé „ozdoby“ zvířatům ztěžují život! 1. část
Vydáno dne 08. 03. 2007 (5481 přečtení)

V přírodě se nedá přehlédnout jakým krásným peřím se pyšní pštros, jaké majestátní parohy nosí jelen anebo jakou královskou vlečku za sebou tahá páv…

Všechny tyto krásné ozdoby se však pro velkou většinu svých majitelů staly pouze přítěží. Nové vědecké objevy pomalu odkrývají, jak to vlastně s těmito věčnými břemeny a s jejich majiteli je doopravdy.

Páv je příbuzným bažanta
Asi každý zná krásnou barevnou vlečku páva. Málokdo však ví, že pera, která pavím kohoutům narůstají zejména před dobou toku, nejsou vůbec pera ocasní, ale, prodloužené nadocasní krovky, dosahující délky až jeden a půl metru. Ovládá je speciální sval, který dokáže krovky napřímit do té míry, že vytvoří onen známý nádherný vějíř.
Dnes známe tři žijící druhy pávů: páva korunkatého (Pavo cristatus), páva zeleného (Pavo muticus) a páva konžského (Afropavo congensis), což je jediný druh, který nežije v Asii, nýbrž v Africe. Je příbuzný jak s bažantem, tak i s perličkou. Jedno je ale jisté, je to jediný žijící zástupce bažantů v Africe. Jeho zvláštností je, že nemá jako asijští pávi dlouhý honosný ocas.

Hlavní je přežít!
Odborníci dlouho bádali, jakou roli vlastně paví ocas v životě pávů hraje. V dávných dobách se tvrdilo, že ona „oka“, která se tvoří na konci každého brka, samici uhranou a ona se potom nechá dobrovolně svést. Ovšem tahle teorie dnes patří jenom do říše pověr.
Role krásy pavího ocasu má však skutečně co dočinění s námluvami. Míra bohatosti a délky je totiž pro paví slepici určitým znakem kvality budoucího partnera.
Se svou ozdobou se ale kohouti příliš dobře nedokážou pohybovat v prostředí, v němž žijí. Dlouhá pera jim samozřejmě velice ztěžují i let a životní riziko, které podstupují, je daleko vyšší, než u maskovaně zabarvených samic. Čím déle se podaří kohoutovi přežít, tím adekvátně roste pravděpodobnost, že se již naučil se svým „handicapem“ zacházet a je tím pádem zkušenější. V jeho genech je tedy uložena informace, která poslouží příští generace k přežití. A právě toho si všímají vybírající slepice. Ty si svého budoucího partnera vyberou na základě parametrů ocasu. Čím je ocas bohatší, delší a krásnější, tím je pro svého majitele větším handicapem a fakt, že s takovým břemenem vydržel patřičně dlouho přežít, je pro samici znakem, že se jedná o kvalitního jedince, který poskytne jejímu potomstvu ten nejlepší genetický základ.

Neohrabaný krasavec
Podobnou situaci vytvořila příroda i pro bažanta arguse (Argusianus argus), prapodivného ptáka z ostrovů v jihovýchodní Asii. Na první pohled bychom arguse podle tvaru hlavy a zobáku zařadili možná spíše ke krocanům, avšak od těch se liší především párem až 140 cm dlouhých nápadných ocasních per. Ta by sama o sobě nebyla pro argusího kohouta ještě takovým handicapem, ale evoluce mu kromě ocasu ještě velikášsky protáhla loketní letky. Jejich délka může dosahovat až 80 cm. Loket je přitom u ptačího křídla hlavní nosnou plochou, tedy místem, kde se při letu vytváří potřebný vztlak. Dlouhá křídelní pera tak argusímu samci let téměř znemožňují, avšak hrají zas velice významnou roli při bažantích námluvách.
Kohout si vytyčí plochu o velikosti asi osmi čtverečních metrů, na kterou pak přiláká slepici. Poté roztáhne obě křídla, vztyčí ocas a začne se nadouvat a naparovat. Princip „oslnění“ samice je v podstatě stejný jako u pávů. Čím jsou křídelní a ocasní brka kvalitnější a delší, tím je větší pravděpodobnost, že si ho samice vybere za otce svých budoucích potomků.
Zdá se tedy, že evoluce má tendenci upřednostňovat jedince s nejdelšími pery. Podle teorie handicapů by potom ocasní pera měla v evoluční linii postupně růst, aby se kohouti stali pro samice žádanějšími. Teoreticky pak tedy dochází na generační linii k situaci, že pták má natolik dlouhé peří, že s ním sice téměř nedokáže existovat, ale samicím se tahle ozdoba evidentně více líbí, takže ji budou při výběru partnera i nadále preferovat.

Ocas je nejdůležitější
S obdobnými předsvatebními úpravami peří se můžeme rovněž setkat u ptáků z čeledi snovačovitých (Ploceidae), a to u rodu Vidua (vdovky) a u přádelníka dlouhoocasého (Euplectes progne). Samečci těchto drobných ptáků velikosti vrabce se čtyři měsíce v roce pyšní ocasními pery, která jsou několikanásobně delší nežli oni sami! Nenápadné samičky potom okouzlují složitým tokem, při kterém poletují kolem vyvolené a předvádějí tak svou ozdobu.
Z nejnovějších studií vyplývá, že čím má sameček ocásek delší, tím méně času tráví poletováním okolo samičky a předváděním se. Je si nejspíš více jist svým úspěchem, než méně vybavení konkurenti. Odborníci také zjistili, že samičky při volbě partnera neberou vůbec ohled na další parametry, jakými jsou například tělesné rozměry, zbarvení peří, kvalita teritoria či míra teritoriálního chování samců. Soustřeďují se pouze na parametry ocasu.

Příliš vysoká daň z krásy
V Jižní Americe žije pták quetzal chocholatý (Pharomachrus mocinno), patřící do čeledi trogonovitých (Trogonidae), což, jak ukazuje nejnovější výzkum, se zdá být vnitřní skupinou řádu srostloprstých (Coraciformes). Obývá mlžné lesy a je to velice plachý pták. Jeho peří má barvu temného smaragdu, což mu pomáhá dokonale splynout s okolním prostředím. Samečci quetzalů se mohou pyšnit dlouhými svrchními krovkami, které dosahují délky až 60 centimetrů. To také bylo zdrojem jejich největších potíží.
Dlouhá krásní pera sloužila v historii k rituálním účelům zdejších indiánských kmenů, kdy si je domorodí kněží sestavovali do majestátných čelenek. K tomuto účelu byl samec quetzala chycen, pera mu byla vytržena a bez větší úhony byl opět vypuštěn na svobodu. Indiáni tak dlouhá staletí zachovávali s quetzaly jakési „přátelské vztahy“, aniž by tím narušili přírodní rovnováhu. Zcela jinak se ovšem ke vzácným ptákům chovali španělští dobyvatelé, kterým zdejší přírodní rovnováha či osud zvířecích druhů nijak na srdci neležel. Ti prostě quetzaly pro jejich nádherné peří zabíjeli, až se jim je podařilo dostat na samý pokraj vyhubení.
Díky soustavnému úsilí vědců i místních nadšenců se ale v minulém století podařilo tento druh ptáků nejen zachránit, ale i uměle rozmnožit. Poslední průzkumy ukazují, že díky přísné ochraně stavy quetzalů pomalu vzrůstají, ale daň, kterou si jejich krásná vlečka vybrala, byla vysoká. Podobný osud stihl i většinu zástupců čeledi rajkovitých (Paradiseidae) z Nové Guiney, kteří doplatili především na malichernost evropských aristokratek, které si rády zdobily klobouky dlouhými ocasními pery rajčích samců. Chochol z rajčího peří byl například i součástí uniformy důstojníků rakouské armády.

I ryby se zdobí
Preference dlouhých a zdobných ocasů však není pouze výsadou ptáků. Můžeme se s ní setkat rovněž u velmi známých jihoamerických akvarijních rybek z rodu Xiphophorus. Nejběžnějšími druhy jsou mečovka zelená (Xiphophorus helleri) a mečovka pestrá (Xiphophorus variatus), někdy pak ještě vídáme v zajetí i drobnější mečovku Moctezumovu (Xiphophorus moctezumae). Jedná se o živorodé ryby, jejichž samci mají přeměněnou řitní ploutev v tzv. gonopodium, kopulační orgán, který používají k vnitřnímu oplození samic. Samec mečovky zelené má ještě navíc protažené spodní paprsky ocasní ploutve, které tak tvoří onen „meč“, podle něhož byla rybka pojmenována.
Samec mečovky pestré tuto ozdobu postrádá. Oba druhy jsou však geneticky velmi příbuzné, takže dochází i k mezidruhovému křížení, kdy potomci jsou pak normálně plodní. Samice mečovek navíc jednoznačně preferují samce s delším mečíkem (analogie k pávům).

Přednost má samec s mečem
Jak je to ale se samicemi mečovky pestré? Vědci provedli pokus, ve kterém byla samice vystavena možnosti volby mezi samcem vlastního druhu a samcem mečovky zelené. Výsledek tohoto experimentu byl až ohromující, vybrala si samce s mečíkem! Genetická příbuznost prolomila bariéru, takže se samice začala chovat jako samice mečovky zelené a své preference zaměřila také na délku ocasních paprsků.
Z posledních studií mečovek vyplynul ještě jeden zajímavý poznatek, délka mečíku hraje pozitivní roli v útěkových schopnostech samce. Čím jsou paprsky delší, tím se pokusným samcům utíkalo před imaginárním predátorům snáze. Další provedený pokus zase zjistil, že ti, kteří mají delší mečík, vyhrávají častěji v boji o potravu nad těmi, kteří mají mečík krátký. Malí a slabší samci se tedy svůj handicap snaží dohnat zvýšenou mírou agresivity, aby se ubránili větším konkurentům. Z daných výsledků jasně vyplývá, že délka ocasu je rovněž měřítkem fyzické kondice samce.
Kromě onoho zmíněného mečíku se o další handicap samcům mečovek postarali lidé. Pomocí šlechtění se totiž podařilo protáhnout jim ještě horní paprsky ocasu, čímž vzniklo jakési dlouhé „V“, spojené se závojovými ploutvemi. Současně s tím se ale podařilo protáhnout i gonopodium do takové velikosti, že to samcům téměř znemožňuje jakoukoliv formu erekce. Vznikla tak jakási rybí zrůdička, která je sice v akvaristických obchodech běžně k dostání, ale je téměř reprodukce neschopná.


( Celá tisková zpráva | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: http://www.21stoleti.cz - Petr Suvorov )

  Placená reklamakulatý roh

  Anketakulatý roh
Jak jste nás našli?

Google
8146  (8146 hl.)
Seznam
5807  (5807 hl.)
Centrum
4298  (4298 hl.)
Atlas
3802  (3802 hl.)
Salix
3945  (3945 hl.)
Banner
3834  (3834 hl.)
Jinde
4167  (4167 hl.)

Celkem hlasovalo: 33999


Tento web site byl vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.