Kosterní nález smečky obrovských dravých dinosaurů dosud neznámého druhu z roku 1995 byl popsán a zařazen teprve v letošním roce. Proč jich bylo tolik na jednom místě? Zahynuli snad při nějaké přírodní katastrofě?

V roce 1995 byly v argentinské provincii Neuquén v Patagonii ve vrstvách z počátku svrchní křídy, jejichž stáří se odhaduje na sto milionů let, objeveny zkamenělé (fosilizované) pozůstatky celé smečky gigantických dravých dinosaurů dosud neznámého druhu. Objev vzbudil mimořádnou senzaci, neboť se záhy ukázalo, že jde o dravce ještě většího než byl Giganotosaurus carolinii, považovaný do té doby za největšího známého dravého dinosaura všech dob. Ale zatímco od objevu giganotosaura, k němuž došlo ve stejné oblasti v roce 1993, uplynuly do zveřejnění jeho popisu a stanovení jména pouhé dva roky, musel nový, zatím bezejmenný král dravých dinosaurů čekat na své jméno plných 11 let. A pár týdnů před tím, než je letos v dubnu dostal, možná o královský titul přišel. I když to není tak úplně jisté. Nejnovějším kandidátem na trůn, pocházejícím ze severní Afriky, je totiž jeden z nejzáhadnějších dinosaurů vůbec. Rozhodně však patří do jiné kategorie než argentinský superpredátor a všichni dřívější postupní držitelé pomyslné královské koruny.

Byl pomalejším běžcem
Obrovského argentinského predátora popsali světově proslulí paleontologové Kanaďan Philip Currie a Rodolfo Coria z Argentiny v podrobném osmačtyřicetistránkovém příspěvku v letošním dubnovém čísle francouzského odborného časopisu GEODIVERSITAS. Dali mu jméno Mapusaurus roseae. Patří do čeledi Carcharodontosauridae, podobně jako jeho příbuzní, Carcharodontosaurus saharicus z Afriky a Giganotosaurus carolinii z Jižní Ameriky. Vzhledem k tomu, že je však vývojově bližší giganotosaurovi, byl zařazen do nově utvořené podčeledi Giganotosaurinae. Coria, který je i spoluautorem popisu giganotosaura, se tak podílel na popisu obou největších jihoamerických dravých dinosaurů.
Přes svou nespornou příbuznost se však mapusaurus liší od giganotosaura především ve stavbě lebky, která je zřetelně vyšší se silnými svraštělými nespojenými nosními kostmi. Dalším na první pohled patrným znakem je to, že předočnicové jamky jsou více protaženy směrem k horní čelisti. Krom toho existuje celá řada dalších, méně výrazných odlišných znaků, a to jak na lebce, tak i na zbývajících částech kostry. Mapusaurus byl mohutnější, měl i relativně kratší zadní nohy, takže byl zřejmě pomalejším běžcem. Odhaduje se, že jeho rychlost nepřesáhla 20 km/hod.

Zmatené kosti
Fosilní materiál, na jehož základě byl mapusaurus popsán, pochází minimálně ze sedmi jedinců různého stáří, od mláďat po zcela dospělé exempláře. Zdá se však, že jich bylo spíše devět, možná i víc. Kosti, ačkoliv pocházejí z jednoho místa, byly nalezeny ve velmi špatném stavu, většinou v mnoha vzájemně promíšených úlomcích, takže mnohdy nebylo ani možné stanovit, kterému ze zvířat patří.
Největší srovnatelné kosti jsou však asi o deset procent větší než u největšího známého giganotosaura. Délka giganotosuara se odhaduje zhruba na 14 m, předpokládá se tedy, že plně vzrostlý mohutný mapusaurus mohl dosáhnout asi 15,5 m. Průměrnou velikost tohoto druhu udávají autoři popisu na 12,5 m, tedy rozměry menšího autobusu.

Smečka zabijáků v pasti
Skutečnost, že všechny kosti byly nalezeny na jediném místě, vedla již krátce po objevu k názoru, že šlo o smečku, která společně lovila a společně i následkem nějaké náhlé katastrofy zahynula.
Vyskytl se však i názor, že šlo o jakousi past na dravé dinosaury, zrádnou zarostlou bažinu či něco podobného, do níž predátoři zapadli při lovu kořisti jednotlivě v delším časovém rozpětí. Takové přírodou vytvořené lapáky velkých dravců byly již objeveny na několika místech. Například na známé lokalitě Cleveland-Lloyd v Utahu bylo od roku 1927 vykopáno již přes deset tisíc dinosauřích kostí, z čehož přes polovinu tvoří kosti allosaurů, obrovských predátorů ze svrchní doby jurské (160 - 141 mil. let), kteří se největším druhem vyrovnali ve velikosti tyranosaurům.
Tento mimořádný nepoměr mezi počtem kostí allosaurů a ostatních dinosaurů, především býložravých, se vysvětluje právě existencí jakési přírodní pasti. Různé další fosílie naznačují, že tudy kdysi tekla mělká, značně bahnitá řeka. Snad tady šlo o zátoku nebo slepé rameno, v jehož hluboké bažině zřejmě uvázlo několik sauropodů, velkých býložravých ještěrů. Bezmocná kořist přivábila dravé allosaury, kteří se už také nemohli dostat ven. Přicházeli další allosauři, lákáni z dalekého okolí pachem masa. I ti byli bažinou pohlceni.

Jak lovil gigantický dravec?
Jiní paleontologové se domnívali, že mohlo jít o mrtvá těla vynesená do mělké zátoky proudem rozvodněného či sezónního vodního toku. Coria a Currie, autoři popisu, však v závěru své práce vyslovují přesvědčení, že o takové náhodné nakupení jít nemohlo. Všechny kosti nalezené na této lokalitě patří do nejmenší kůstky jedinému druhu dinosaura – mapusaurovi. Žádný jiný predátor ani býložravec tu zastoupen není.
Pokud by šlo o mělkou říční zátoku, ukládal by tu rozvodněný proud i vodou stržená těla jiných druhů dinosaurů. K tomu lze jen dodat, že kdyby šlo o jakousi přirozenou past na predátory, musely by tu být nalezeny i jiní dravci, od malých po ty větší, kteří tu tehdy žili.
Společný nález zkamenělých (fosilizovaných) pozůstatků nejméně sedmi, pravděpodobně však více jedinců mapusaura různého věkového složení tak lze považovat za důkaz, že tento gigantický dravec lovil ve smečkách, které dokázaly strhnout i takové sauropodní obry, jakým byl např. padesátimetrový argentinosaurus. Konečně ani to, že mapusaurus lovil ve smečce, není ve světě velkých dravých dinosaurů novinkou. Bylo prokázáno, že tak např. lovili i tyranosauři.

Hromadná smrt
Přikloníme-li se k převládajícímu názoru, že celá smečka gigantických mapusaurů, plně vzrostlí staří i ještě nedospělí jedinci, zahynula následkem nějaké přírodní katastrofy současně, měli bychom se pokusit odhadnout, o jakou nehodu mohlo jít. Na první pohled se nabízí možnost, že celá smečka vběhla v loveckém zápalu do hlubokého močálu či bažiny, do níž zapadla a utonula v ní. Druhým řešením by mohl být náhlý výbuch blízké sopky, která celou smečku pohřbila pod silnou vrstvou sopečného prachu.
Oběma těmto scénářům však odporují okolnosti nálezu. Všechny kosti byly totiž roztahány a pomíchány, zpřelámány, z mnoha z nich se zachovaly jen úlomky a mnohé chyběly. Nebyla nalezena žádná celá kostra. Na první pohled bylo tedy patrno, že těla členů smečky nebyla krátce po smrti pohřbena ani vrstvou bahna ani sopečného popela. Tím by totiž byla dokonale chráněna. Došlo však k pravému opaku. Mnoho dnů a týdnů na nich hodovali mrchožrouti, kteří kusy těl roztahali po okolí. Teprve pak došlo k jejich náhodnému pohřbení pod nánosy bahna a následné fosilizaci.