Kozy šplhající v korunách stromů, staletí staré tradice Berberů, stále zelené stromy, z jejichž plodů se získává ceněný olej, který jako platidlo používali už Féničané. To vše se váže k Maroku, olej pak k mimořádně vzácnému stromu zvanému argánie ostnitá. Roste jedině na 800.000 hektarech území jihozápadního Maroka a dožívá se až 200 let. Je tak odolná, že v době velkého sucha přežívá bez známek života i několik let, a v příznivějším období se pak znovu zaskví nádhernými květy a listy. I když jsou její mimořádné vlastnosti známy, místní lidé nepřestávají jejím tvrdým dřevem topit, takže budoucnost argánie, která na Zemi rostla už v třetihorách, není optimistická, píše agentura Reuters.

Téměř třetina porostů marocké argánie v minulém století zanikla, i když UNESCO pro její ochranu v roce 1998 vytvořila na 2,5 milionech hektarů biosférickou rezervaci. Vesničané potřebují její dřevo, zvířata milují její listy i plody. Umělá výsadba argánie není snadná.

Osud argánie není lhostejný místním ženám, protože si díky pracné výrobě oleje vydělávají na živobytí. Výroba jednoho litru oleje, který se vlastnostmi podobá olivovému, avšak není jenom potravinou, ale také kosmetickou surovinou, trvá jeden a půl dne. Masům i salátům olej z argánie dodává příjemnou ořechovou chuť a v kombinaci s medem a drcenými mandlemi ho Berbeři používají jako afrodisiakum. Jako součást kosmetických krémů prý zastavuje vrásky a pomáhá udržovat kvalitu nehtů i vlasů.

Každý, kdo zavítal na okraj Sahary v Maroku, viděl podivný úkaz - v mohutných korunách argánie šplhají hbité černé kozy berberů. Strom může sice dorůst i osmi metrů, ale má nízký kmen. Kozy jej snadno a rády překonají, protože za lahodné žluté plody velikosti oliv by daly život. Jakmile kozy vyplivnou nebo ve výkalech vyloučí nestravitelnou pecku, nadchází chvíle jejich pánů. Pecky sbírají a rozbíjejí, jádra drtí a suší, aby z nich jejich ženy později vydobyly olej.

Argánie jsou jednou z příčin, proč se berbeři z jihu Maroka zatím nestěhují hromadně do měst. Zubajda Šarrúfová z výzkumného střediska rabatské univerzity říká, že devět místních družstev zaměstnává 2000 žen, které se podílejí na výrobě oleje. Letos by jich měly vyprodukovat 30 tun, tedy o polovinu víc než loni. Kromě družstev se výrobou oleje z argánie zabývá dalších 18.000 lidí.

"Podařilo se nám proslavit olej ve světě, pracují na tom naši vědci," říká Zubajda. Ačkoli je olej mimořádně ceněn, výrobci, kteří pracují mimo družstva, platí zaměstnancům jen ekvivalent 30 korun za den. "My v družstvu platíme lidem za den čtyři eura (116 korun), a to by mělo být minimum," říká Zubajda, která je neúnavnou organizátorkou práce žen v tomto odvětví.

V družstvu Tiút pracuje 40 žen ve věku od 18 do 50 let. Na pozemku s výhledem na zasněžené vrcholky Atlasu sedí na zemi, loupou slupky plodů a kameny rozbíjejí pecky, aby se dostaly k jádrům. Pak je slabě osmahnou a až potom začne lisování oleje. To, co zbude, se dává spást dobytku.

"Vyděláváme si těžkou prací," říká Ajša, která stejně jako její kolegyně sedí na zemi vedle mohutných pytlů napěchovaných plody ke zpracování. Na jeden litr oleje jsou jich potřeba tři kilogramy. Mnoho žen má zavázané prsty, zraněné těžkými kameny. Ale všechny se shodují, že pracovní příležitost v družstvu jim změnila životy. První družstva pomáhalo zakládat Monacké knížectví.

Zprávy o možnosti získat práci se roznesly i do hor, takže jednoho rána z nich sestoupilo i šest berberských žen v pestrých šatech, aby se přesvědčily, zda je to pravda. Vedení družstva přednostně zaměstnává rozvedené nebo osamocené ženy. "Jsou fascinovány, když vidí, že se tu dá pracovat, ale nejsem si jista, jestli pro ně budeme mít místo," říká Bušra Irruchisiová.

Hluboce kořenící argánie se táhnou od atlantického Agádíru po kopce Atlasu. Zpevňují půdu a chrání obydlené území před rozpínající se Saharou. Výroba oleje živí na tři miliony zdejších Berberů.

Nejvíc marockého oleje se vyváží do Francie a mezi další velké zájemce patří Německo, Belgie, Itálie, Japonsko a Kanada. Argánie vydají první plody až po pětiletém růstu, nejplodnější jsou za 50 let. Podařilo se je sice vysadit například v Izraeli a Brazílii, ale tam neplodí.