Locika tatarská, vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých, s modrofialovými nebo modrými květy, která kvete od června do září, zdomácněla v Evropě už někdy před sto lety.

Málokdo ale ví, že jejím původním domovem je kromě jihovýchodní Evropy také Střední Asie, Tibet a Himáláje. V západním Tibetu dokonce roste ve výšce až 5000 m nad mořem. Locika tatarská se u nás poprvé objevila v roce 1957, a to na jedné pražské skládce v Ďáblicích. Rychle se rozšířila do dalších míst a v současné době už je známá na šestnácti českých lokalitách.
I když jsou domovem této rostlinky mimo jiné tibetské velehory, v České republice se jí mimořádně daří a úspěšně se zde množí. Jak k nám přišla? S buddhistickými cestovateli to prý nebylo. Pravděpodobně se k nám rozšířila železniční cestou společně s obilím z bývalého SSSR. Locika tatarská je velmi obávaným plevelem a vysušuje půdu. Při absenci konkurence mohou její kořeny přirůst za 24 hodin až o 150 cm. Za dva roky může 5 rostlin zaujmout plochu 82 metrů čtverečních.
Pokud vytváří klíčivá semena, má předpoklady proniknout vzdušnou cestou i na zemědělské pozemky v okolí primárních ohnisek výskytu. Je velmi odolná a snáší i nepříznivou půdu, zkrátka přinesla si ze zahraničí tuhý kořínek. Ovšem podle prognózy se nemusíme bát: dovoz obilí z Ruska a Ukrajiny totiž téměř ustal, takže nějaké velké zamoření České republice rozhodně nehrozí.